Příspěvky

A nedají si pokoj!

Obrázek
Vzhledem k tomu, že jsem na svůj blog zhruba tak rok a půl nic nenapsala, je načase to napravit, aby si někdo (zvláště moje blogerská kámoška Madla) nemyslel, že už je se mnou amen. I když tentokrát jsem měla opravdu namále. A prsty v tom nemá nikdo jiný než moji zlatí páníčci, kteří na mě ušili habaďúru... A já jim na to skočila a žila v domnění, že je konečně mám jeden den zcela pro sebe (moji trpěnou spolubydlící dali zase jednou na službu k babi a didi). Můj euforický pocit umocnilo ještě to, že se se mnou vydali na procházku do parku, a navíc autem – vždycky ťapkáme pěšourem a já jim často nenápadně naznačuji, že jako psí dáma v letech mám právo na trochu nošení v náruči, ale žádný úspěch to zatím nemá. No nic, budu muset asi naznačovat kapičku víc, když jsou ti dva tak natvrdlí. Ale zpátky k té pro mne šokující události. Ani v psím snu by mne nenapadlo, že se někdy ocitnu na řeznickém stole. Jo, slyšíte dobře, vážení, tam u parku má totiž svou pracovnu felčar v zeleném plášti, kt

Madla, můj facebook "přítel"

Obrázek
Celá ta moje hrůza začala na jaře, když se páníčkům narodilo to lidské mrně. Myslela jsem si, že přišel konec světa. Ale šeredně jsem se mýlila. Ještě mě mělo potkat něco děsivějšího. A potkalo. Začátkem podzimu se na mě totiž navalila korunovaná hrůza: strejda soused, ten, co mu ráda lížu čumák, si domů dotáhl takovou mrňavou chlupatou potvoru. Jako bych mu na mazlení nestačila já! Madla. Jak já ji nesnáším! Narušitelka mého klidu. Narušitelka číslo dvě. Pánik měl podivný nápad, že bych si mohla s tou praštěnou Madlenou hrát. To vůbec! Chtěl nám házet můj míček a jakože se o něj budeme přetahovat. Ale to se hošánek dost přepočítal. Je to můj míček, tak jaképak copak, Madlo, nesahej na můj balónek, nebo ti prokousnu tepnu! Stačí že tě cítím na chodbě. A nemysli si, že to nevím: čůráš na schody! Tak. A je to venku, hoho! S takovýma, co neví, co se sluší a patří, se já ze zásady nestýkám. Pánik to naštěstí brzy pochopil (jaká je). A míček schoval (jen pro mě). Ale to jí nest

A zase ta injekce

Asi se té noční můry nikdy nezbavím. Už zase je to tady. Ráno mě naložili do auta a šupajdili se mnou k tomu psímu felčarovi s tou odpornou injekcí. Už zase! Jako bych si to sama přivolala, že jsem sem po dlouhé době zase napsala zápisek, že jako žiju, že posledně ta injekce sice nebyla moc OK, ale nebyla rozhodně ani KO. Proč já jen nemlčela? Bodějť bych raději do pacek klávesnici nebrala a nic nepsala! Mohla jsem se tomu vyhnout, mohla jsem si to ušetřit. Tu hrůzu. Ale dobře to dopadlo. Nemusíte se bát, protože naštěstí, kdo s čím zachází, jak říkal jeden klasický pes, ten se v tom naučí chodit. Ten ptáček jeden vykutálený dnes naštěstí neordinoval, jako už jednou kdysi . Místo něj tam byla taková krásná slečna doktorka, co měla hebké packy a krásně mě drbala za uchem. I páničkovi se určitě tuze líbila, protože před ní chodil jako krocan nebo jak se jmenuje takový ten parádivý pták a hovořil děsně inteligentně a spisovně a jakože vtipně. A ta milá slečna doktorka se chcichotala

Smrticí injekce

Obrázek
Po velmi dlouhé době jsem si uvědomila, když jsem si náhodou pročítala svůj webový deníček, ne že bych byla nějaká natvrdlá, pomalu myslící fenečka, to ne, jen mě to prostě dříve netrklo. Prostě jsem si po skoro dvou letech všimla, že mé deníčkové záznamy tady na tomto webu končí zápiskem s nápisem Injekce. A pak už jsem nenapsala nic. Nebudu vám vykládat, proč už jsem nic nepsala, protože je to jednoduché, nějak mi zkrátka zlenivěly pacinky. Mnohem závažnější je to, že by se mohlo třeba i myslet, že když po příspěvku s názvem Injekce už žádný další příspěvek nenásledoval, že jsem se vlastně po té injekci asi ani neprobrala. A proto nic už nenapsala. Ano, mohlo by se docela dost možná myslet, že ta injekce byla smrticí. Ale to bych teď asi dost těžko psala tyto řádky, že? Nebyla to smrticí injekce. Není to vůbec žádná pravda! Protože páník, a dokonce ani páníčka nejsou takoví gauneři, že by mě nechali dočista otrávit nějakou smrdutou smrticí injekcí. Žiju a daří se mi dobře. Fakt

XI. Injekce

Obrázek
Už od rána raníčka mě jalo podezření, že se něco stane. Hned co jsme se vrátily z čurání, mně pánička začala pulírovat packy a pořád mi opakovala, ať si už ani nelehám, že hned pojedeme. A to mi bylo divné. Každé ráno po snídani si totiž ještě dám s pánikem dvacet chrupkáníků. Hezky se mu uvelebím na břiše, má ho krásně měkké, a odpočívám a trávím snídaňku a sladce zařezávám. Dnes ale ne. Sotva lezu do peřin, pánička už cloumá s pánikem, že je potřeba vstávat: již je nejvyšší čas! A pánik ani nekladl přílišný odpor, což nevěstilo nic dobrého. A taky že jo. Naložili mě do auta. Ani jsem k němu nemohla doběhnout, donesli mě k němu jako nějakého lazara, abych se prý v té sněhové břečce, co jí je všude na parkovišti, neumazala. Vyjeli jsme. A já už cestou poznala, kam jedeme, hned jsem věděla, že jsem tudy jela už mockrát a moc dobře jsem si pamatovala, kam jsme vždycky dojeli; a neměla jsem z toho pražádnou radost, ale přesto ve mně ještě pořád plápolal plamínek naděje. Naděje, že jedeme

X. Štědrovečerní trhání ptáčka

Obrázek
V létě jsme s pániky lehávali u rybníka, vyhřívali se na sluníčku a dívali se na oblohu, jak se tam prohánějí ptáčci. A říkali jsme si, jaké by to bylo krásné, kdybychom ty ptáčky mohli všechny pochytat anebo aspoň hezky prohnat a vystrašit. Ráda ptáčky totiž honím a trhám a umím to fajně , jenže tak vysoko, abych ptáčky na tom nebi lapila, tak vysoko do oblak vyskočit prostě nedokážu. Tak jsme si s pániky u toho rybníka alespoň představovali, jak na podzim ty ptáčky všechny nádherně rozeženeme drakem. Drak, povídal pánik, drak je totiž takový papírový pejsek na dlouhém vodítku, co umí honit ptáčky po obloze. Jenže sotva léto skončilo, jako když sekne, začala hned zima. Žádný podzim, žádní draci. A ti ptáci nepochytaní si klíďo píďo odletěli do teplých krajin, a někteří dokonce ani neodletěli a naschvál a vyloženě mi k zlosti pořád brázdí oblohu nad mým čuracím křovím za barákem. Pranic jim nevadí, těm ptáčkům jedněm vykutáleným, že mi to tak trošku i vadí. Co trošku. Proč bych to nevy

IX. Simulanten banden

Obrázek
Tak jsem si hrála s kuřátkem. Trošinku jsem mu ukousla ocásek a hned mi to kuře vzali. Pánička jedna! Že prý kuře musí do nemocnice. Na šití a rekonvalescenci. A zrovna kuře mě v poslední době náramně bavilo. Tahat ho za ocas a aportovat. Bylo takové bezbranné a zábavné. Ach jo. Zpropadená nemocnice! Nu ale což, v košíku s hračkami mám ještě takovou fajnou kočičku s vypouklým bříškem, než se kuře uzdraví, budu kousat do ocasu ji. Uběhl celý den a pak i týden a opět to byly dny plné her, dovádění a zábavy, ale přece jen to s kočkou není ono. Je to prostě jen kočka. Když do ní kousnu, tak divně zakvičí, nevydá ze sebe žádné pořádné mňau, jen chrchlá a kvičí, asi to pískadlo, co má narvané v zadnici, už má svou největší slávu za sebou. Aby mi i tu hloupou kočku nakonec odvlekli do nemocnice... to bych se snad už i začala nudit. A taky že mi ji vzali. Trošinku se jí pootevřelo to vypouklé bříško a hned s ní šupajdili do nemocnice. Už si vážně nemám s kým hrát! Opice ani oranžový Ubuňťák a